Jan z Paříže (asi 1250/4-1304). Dominikánský myslitel. Svůj spis O moci královské a papežské (De potestate regia et papali) napsal na přelomu třináctého a čtrnáctého století jako příspěvek k diskusi mezi francouzským králem Filipem Sličným a papežem Bonifácem VIII. Argumentoval zde ve prospěch oddělení politiky od IDeologie a trval na autonomii a svrchovanosti světské autority ve světské oblasti, která má být zbavena církevního tlaku. Stát považoval za přirozený útvar, kterému předcházelo vlastnictví. Autorita je v poslední instanci stvrzována společenstvím.
Navrhoval střední cestu, která oddělovala jurisdikci církevní a sekulární s ohledem na odlišné vnitřní struktury CÍRKVE A STÁTU a jejich ruzný vztah k majetku a ruzný morální vliv. Na rozdíl od MARSILIA Z PADOVY neprezentoval církev jako orgán všemocného státu. Jan souhlasil s tím, aby církev měla společné dominium (panství, vlastnictví majetku) a papež byl správcem tohoto společně vlastněného majetku. Dominium společenství církve či individuálních kněží nad světskými věcmi nenastává proto, že kněží jsou zástupci Kristovi a nástupci apoštolÚ, ale díky výsadám a svolení od zbožných vladaru a dary od zbožných laiků.
Veškerá Janova argumentace ohledně církevní a státní jurisdikce vycházela z jeho úzkého chápání dominium in rebus (VLASTNICKÝCH práv). Byl přesvědčen, že monarchova faktická nezávislost a nezávislost vlastníkÚ majetku mÚže být ospravedlněna de jure, protože všichni lidé mají nezcizitelná majetková práva chronologicky předcházející světským a duchovním institucím. Práva na věci nabývají jen prostřednictvím své píle a pracovitosti. Vladař ani papež nemají dominium či správcovství v laickém světě. Vlády jsou ve skutečnosti ustaveny proto, aby rozhodovaly v soukromých majetkových sporech. Ačkoli BÚh dal zemi do užívání všem lidem společně, lidé získali rozdílný majetek prací a vládcové byli ustaveni proto, aby předešli zlu v důsledku neexistence nestranného arbitra v případech, kdy majetek uchvacuje ten, kdo nemá k dominiu oprávnění. Vládce má zákonodárnou moc nad majetkem poddaných, aniž by mu ovšem poddaní svá majetková práva odevzdávali. Vládci proto mají být volení se souhlasem lidu. Sesazení je nejen možné, ale přímo nutné, jestliže vztah dÚvěry mezi poddanými a vládcem je narušen tím, že vládce nejedná ve prospěch obecného blaha, ale ve svůj vlastní. Jan také zvažoval okolnosti, za kterých by mohl být ,»esazen papež, a dokazoval, že by tomu tak mělo být z vůle koncilu jako suveréna tam, kde koncil je tvořen členy celé církve.
Toto radikální pojednání, jež klade meze nejenom papežské moci ve světské sféře, ale omezuje také monarchy, bylo mnohokrát citováno v následujících stoletích a pravděpodobně bylo důvěrně známé i Johnu LOCKOVI. JC

odkazy
Jan z Paříže: On Royal and Papui Power, přeJ. J.A. Watt. Toronto: Pontífical Institute oť Mediaeval Studies, 1971.
literatura
Coleman, J.: Medieval discussion oť property: ratio and dominium according to John oť Paris and Marsilius ať Pad,ua. History or Political Thought 4 (1983) s.209-28.
_: Dominium in thirteenth and ťourteenth-centufY political thought and its seventeenth-century heirs: John ať Paris and Locke. Political Studies 33 (1985) s.73-1O0. .